Didaktické způsoby výuky vs. doba moderní

Jsou však věci, kde se věci stále dělají postaru- a mezi to, bohužel, tak trochu spadá i naše školství.
I přes to, že naše školy se vybavují novými zářnými technologiemi, jen máloco dokáže změnit zavedené způsoby některých učitelů a našeho školství obecně. Některé věci by se dle názoru většiny měli zachovat- děti by se měly stále učit psát psacím písmem, zápisky by si měly také dělat ručně. Ale co ostatní věci? Je pro nás a naše děti dobré, když se na mnoha školách udržují staré dobré způsoby vyučování?

V současnosti vzniká mnoho škol s alternativními způsoby výuky. Jen se podívejte na některá videa s dětmi, které se učí za pomoci Montessori metody. Děti jsou zde samostatnější a jsou více vedeny k tomu, aby se dokázaly samy rozhodovat a pracovat samy za sebe.

Děti v klasických školách jsou de facto nuceny k určitému způsobu práce a formě výuky, kde učitel nepředstavuje partnera, ale „vůdčí“ osobnost, kterou jsou děti povinny poslouchat a řídit se jejími pokyny, dělat úkoly ne podle sebe, ale podle toho, jak si paní učitelka myslí, že by to mělo vypadat. Klasický školní systém v dětech ubíjí kreativitu (a ne, výtvarka ani hudebka to nezachrání), styl výuky je často nezáživný (děti se prostě musí naučit to, co je dáno osnovami a učitel většinou nemá potřebu dětem představit rozšířené možnosti řešení).

Divme se jim potom, že je škola nebaví. Jen málo z nich nalezne lásku k učení se a k nalézání nových znalostí, která by byla lépe využitelná v praxi. Přitom stále mluvím o výuce na základních školách, kde by se tato vášeň měla formovat! A kam jít, když si rodiče nebo dítě přeje dostat „něco navíc“? Ano, pak ho pošleme do kroužku.

Dnešní děti jsou kroužky doslova zahlceny. I přes rostoucí kvalitu výuky jazyků na školách mnoho z nich dochází na kroužky či kurzy externí, neboť učitel ve velké třídě není schopen se věnovat jejím individuálním potřebám. Nadanější děti se tak o hodinách nudí a ty pomalejší i tak nestíhají, což ty první může přivést k lenosti (protože to přeci umí) a ty druhé k psychickým problémům (protože jsou hloupí). Přitom při správné péči a vedení by všichni mohli dosahovat velice kvalitních výsledků!

V čem je tedy problém? Proč není stát schopen zařídit našim dětem (a de facto i nám) světlejší budoucnost? Odpověď je prostá: finance . Pro stát by menší skupiny a individuálnější výuka přinesly několikanásobně větší výdaje, než jsou v současnosti k dispozici. Také učitelé některých předmětů jsou čím dál tím víc vzácnější (např. učitelé českého jazyka často dělávají korektury v úřadech, neboť je to mnohem lépe placená pozice). Budovy mnohých škol jsou ve velmi špatném stavu. Nejsou peníze na nákupy nových učebnic. Oběd, který je částečně dotovaný státem, má stejnou cenu (a kolikrát i chuť) jako levná psí konzerva.

Existuje řešení? Jak zařídit, aby měl stát více peněz na dotování našeho školního systému? Ano! Bylo by jím zvednout daně.