Když se řekne spotřební zboží, každý si pod tím nejspíš představí věci, které se rychle opotřebují, a proto je potřeba je vyhodit a místo nich koupit nové. Málokoho asi napadne, že by mezi věci rychlé spotřeby mohlo patřit i auto. Je pravda, že nám asi vydrží déle než třeba ruční šlehač, ale i tak už je to v dnešní době o něčem jiném. Za dob našich dědečků (babičky se příliš nezúčastňovaly) bylo auto skoro členem rodiny.

Pánové svého mazlíka každou sobotu nebo neděli

·        vytáhli na boží slunce
·        oprašovali
·        cídili.

Každý se ho snažil udržet v provozu co nejdéle. Ono také sehnat nový vůz bylo docela těžké. Člověk se musel nejprve zapsat do seznamu a pak si vystát nebo vysedět frontu.

Velký kufr nebo nízká spotřeba?

Když srovnám doby dávno minulé s dnešní dobou, tak je to jeden velký zmatek. Sotva že zapnu rádio nebo televizi, hrnou na mě jednu reklamu za druhou a já si říkám, že je vlastně štěstí, nemít peníze. Jinak už bych ty auta neměla kam dávat.

Protože rozhodněte se mezi

– dokonalým prostorem
– opravdu nízkou spotřebou
– luxusním interiérem
– bleskovým zrychlením
– nízkou cenou
– bezpečnou jízdou.

A těch značek! Tak nevím, pro který vůz bych se rozhodla.

Kde zůstaly barvy?

Jakou barvu bych vlastně chtěla?
–  šedou
–  stříbrnou
–  černou
–  bílou

To je asi to jediné, co mi na dnešních autech připadá neskutečně fádní. Barvy.Pokud se podívám na některý moderní vozový park, vidím právě jen nevýrazné odstíny. Možná je to jako s těmi současnými modelkami, které nemají být příliš hezké, aby neodváděly pozornost. Mám nápad, nebudu si s tím dělat starosti, raději udělám kávu, usednu do houpacího křesla a budu snít o tom, jak to bylo dříve. Myslím, že už jsem na řadě. Konečně se nemusím rozhodovat, byla mi přidělena červená stodvacítka. Myslím, že červená vypadá na autě docela dobře.