Jsou věci, bez kterých už bychom si nedokázali v dnešní době představit svůj život. Jednou z nich jsou bezesporu dopravní značky. Ovšem, pokud bychom bydleli na absolutní samotě, kde je možná ještě tak vyšlapaná cestička ke studni a zpět, tak se bez nich docela dobře obejdeme.

 My ostatní, ať už po světě cestujeme

·        pěšky
·        na kole
·        na motorce
·        autem
·        na koloběžce
·        na invalidním vozíku. 

Je k životu určitě nezbytně potřebujeme. Postupem času přibývají a přibývají.

A tak máme značky
–  výstražné – hlásí například zatáčky
–  upravující – upozorňují na přednost v jízdě
–  zákazové – kam se nesmí jet a kde se nesmí stát
–  příkazové – který směr je ten pravý
–  informativní – jak daleko je ještě do Prahy
a spoustu dalších.

Ano, je jich spousta. A některé jsou, podle mého názoru, naprosto zbytečné. Myslíte, že ne? A co takhle například začátek a konec tunelu? Představte si, že ta druhá značka chybí. Poznáte i bez ní, že už jste z tunelu venku?

Brzdový kámen

Dříve to měli lidé v dopravním značení mnohem jednodušší. V dobách kočárů a vozků byla důležitá vlastně jen jedna značka. Tou byl brzdový kámen. Kamenný čtyřboký sloup, na němž kameník zpodobnil rukojeť smykové kočárové brzdy.

·         pilíř býval natřený na bílo
·         brzda byla pro lepší kontrast natřena na černo

Bylo to upozornění před blížícím se kopcem, kde má vozka začít brzdit, aby nenarazil. Těchto značek bývalo celkem hodně, ale většina skončila v propadlišti dějin. Stávaly na levé straně, protože až do roku 1939 se u nás jezdilo vlevo.

Neuposlechnutí značky se sice pokutou netrestalo, ale mohlo to dopadnout ještě hůře. Tak jako v roce 1854, kdy jistý kočí ignoroval zmíněnou značku, vůz se převrátil a jeden z koní kopl cestujícího do hlavy tak nešťastně, že zemřel. Tím cestujícím nebyl nikdo menší nežli saský král Fridrich August II.